Trenérka Hanka Štrosová hodnotí podzim mladší přípravky

Došla na mě řada s hodnocením sezóny. U přípravek jsem se vždy zaměřovala na tréninkový proces a hlavně na individuální schopnosti každého dítěte, zakládám si na každičkém detailu a vnímám sebemenší progres a zlepšení. Když už z mých úst zazní pochvala, musí mít opravdu pádný důvod, aby si ji dítě zasloužilo, mělo z ní radost a pochopilo, za co mu přísluší. Chyba pro mě není chybou, ale příležitostí se dál rozvíjet. Snažíme se společně s dětmi hledat cestu a varianty pro zlepšení. Dále a o tom jsem přesvědčená, si zakládáme na tom, aby dětem s námi trenéry v našem fotbalovém prostředí bylo dobře, fotbal je bavil a zažily jsme spolu spoustu srandy. Jestliže se ohlédnu za podzimní sezónou, neměla jsem problém s docházkou na tréninky, zápasy a tudíž jsem zaznamenávala u hráčů každý týden nové dovednosti.

Neustále jsme zvyšovali tréninkové nároky na děti a proto na nás většinou soupeři byli krátcí, dařilo se. Bohužel koncem listopadu to vše skončilo. Má následná slova se asi někomu nemusí líbit, ale po třináctileté praxi trénování dětí a neustálému se sebevzdělávání na ně mám myslím právo.

Absolutně nerozumím a nechápu dnešní dobu a návyky respektive zlozvyky dospělých. Proč najednou s prvním větříkem, prvními kapičkami deště ubývá dětí venku? S příchodem prosince už vidíme na hřištích sotva třicet procent hráčů. Proč? Chtěla bych slyšet nějaký pádný argument, proč se tomu tak děje. Vím, že toto téma neustále koluje napříč všemi trenéry, kteří se zabývají venkovním sportem, což je samozřejmě i fotbal, jak spoustu lidí nejspíš nechápe.

Subjektivně, já jsem se narodila v roce 1991 a jsem za to šťastná, protože jsem mohla zažít krásné dětství, které nynějším dětem vůbec nezávidím. V té době, jak mnozí víte, bývala zima opravdu zimou, spoustu sněhu, mráz jako když praští, ale všechny děti, až na opravdu malé výjimky, byly venku. Ne neměli jsme žádné termo prádlo, žádné lepší oblečení, čaj v termosce a co víc, neměli jsme krásné, osvětlené hřiště s umělou trávou, kde bychom mohli hrát náš milovaný fotbal a vadilo to někomu? Mně rozhodně ne, protože moji rodiče nás celý den neviděli, byli jsme totiž venku, bylo úplně jedno, jestli to bylo na ulici nebo kdekoliv jinde, ale venku.

Vzpomínám, že jsem zbožňovala tréninky za nepříznivého počasí, protože co si budeme, právě v takovém počasí se zažívalo nejvíc zábavy, ve sněhu jsme se mohli rvát a házet do něj, v dešti zase dělat skluzy do kaluží, pěkně se vyválet a jak já říkám “zaprasit”, aby měly mamky co prát. Největší bonus pro nás byl, když k tomu všemu nám někdo hodil balón, museli jsme si ho totiž zasloužit a vážit si ho. Co tím vším chci vlastně říci?

Den co den se zabývám otázkami dnešní uspěchané doby a to kam směřuje, zároveň pracuji ve školství, tak i tam odsud mám nějaké to srovnání. Kam tedy směřujeme? Na to by si měl odpovědět každý sám, protože jedině každý sám může převzít zodpovědnost a začít něco dělat, jinak se opravdu nehneme a budeme zválcovaní. Podle mého názoru, kdo jiný by měl zažívat tu největší bezstarostnou a totální svobodu, než právě děti? Proč jim brát to nejlepší, co jsme sami jako děti zažívali? Brát jim pohyb a co víc, brát jim kamarády a prostředí, kde je to může bavit. Dnešní obezita v České republice stoupla na 70 %! Kvůli čemu? Že jsme se nechali zaslepit internetem a dalšími totálně nedůvěřivými zdroji, taktéž zdravotnictvím, školstvím a vládou samotnou.

Z Čechů se stávají hypochondři a neustálý nesmyslný koloběh převádí z generaci na generaci. Dítě smrkne nebo kýchne a hned většina rodičů s ním utíká k doktorovi. Někteří řeknou, to nic není, dítě si prostě buduje imunitu a je to správné, nechte ho prosím žít, ale spousta jich odpoví, nechte dítě 1-2 týdny doma v klidu. Nadužíváním antibiotik jsme z bakterií, které jsme normálně ani nevnímali, vypěstovali monstra, na která přestává účinkovat vše. Máme pocit, že musíme neustále do sebe sypat nějaké chemikálie, aby nám bylo lépe, ale stále není.

Další téma samo o sobě je strava, děti už pomalu neznají českou kuchyni, odmítají ji jíst, dostávají tolik kapesného, aby mohly do sebe od rána do večera cpát všechny ty sladké nebo smažené pokrmy. U nás ve školní jídelně kuchařky vaří výborně a stejně většina dětí jídla jen rozhrabají nebo dokonce odnesou hned od okýnka k okýnku a míří do města na pytlíky brambůrek, gyros apod. Podobnými tématy bychom se mohli zabývat hodiny, všichni to víme. Zůstává opět má otázka, kam to spěje? Vím, že jsem odešla od tématu jako je fotbal, ale právě taková témata s tím vším dobře korelují a píši to z toho důvodu, že nám nastala tak trochu zima.

Chtěla bych tímto vzdát svůj obdiv a úctu všem trenérům, učitelům a v neposlední řadě, rodičům, kteří se nenechali zkazit dnešní dobou a myslí na dobro své a především všech dětí, které se kolem nich denně pohybují. Protože kdo jiný, než právě my zarputilí blázni můžeme alespoň nějakou část populace ovlivnit a navrátit k lepšímu a hlavně, zdravějšímu a pozitivnějšímu myšlení. Byť jsem toho moc pozitivního nenapsala, věřte, že pozitivní člověk jsem. Držím palce všem dětem, aby se jim navrátilo krásné bezstarostné dětství! Budujme jejich zdraví společně!